Jitka Světlíková Stehlíková

Petr A. Bílek, Nové knihy 14. 10. 187, č. 42

To je sbírka!

Ženská poezie se šíří a nabývá na osobitosti, a to bez ohledu na věštby některých kritiků o zániku této údajně „málo opodstatněné kategorie“. Pokud někomu byly málo i letošní sbírky S. Fischerové a J. Salaquardové, měla by ho o síle a možnostech specificky ženského pohledu přesvědčit druhá sbírka Jitky Stehlíková – Neobydlené ostrovy (Profil).

Už dlouho jsem nečetl novou sbírku tak plnou niterných prožitků, tak citlivě vnímající očima svého vyhraněného subjektu svět kolem nejen v jeho podobách a projevech, ale i ve vztazích a příčinách. Svět Stehlíkové, to není několik útržků skutečnosti, pár náhodně sebraných poznatků a prožitků, jak tomu bývá v mladé poezii zvykem. Její svět v koncentrované podobě zrcadlí záchvěvy lásky, porozumění a jistot, ale i bolestí, obav a úzkostí. A slouží ke cti Stehlíkové, že své vnímání světa nezjednodušuje do jednoznačných, ale obvykle i jednorozměrných proklamací a výzev. Po čase tu máme zase poezii, která staví na metafoře a symbolu, na hutném, v lyrickou zkratku koncentrovaném výrazu. Směřuje tím k náznakovosti a jistě neurčitosti, ale zároveň tak proniká k příčinám toho, proč se nám věci i lidé jeví právě tak a nejinak. S tím souvisí i propracovanost kompoziční, schopnost zobecňovat symbolickým obrazem, pointou, povzdechem.

I přes řadu literárních ozvuků nevychází Stehlíková z inspirace literární, ani ze hry s jazykem. Ten je jí prostředkem výpovědi o skutečnosti: citlivým přístupem k němu však využívá i hloubky a skryté možnosti, které autoři honící se za novostí námětu, nápadu či přímo formulované myšlenky obvykle přecházejí.

Poezie Jitky Stehlíkové má atmosféru, je plná osobitých představ, neotřelých výrazů. Autorka je si dobře vědoma záblesků štěstí i krásy, ale i smutku a chvil všedních. Jejím základním pocitem je stesk. A tak i věci každodenní vnímá pohledem trosečníka na neobydleném ostrově. Abychom nenarušili ony zvláštní tóny a nové úhly pohledu, neměli bychom tyto ostrovy zabydlovat. Jedině že bychom na nich zřídili školu pro řadu dalších básníků.

Lydie Romanská, Nová svoboda 16. 12. 1987

Jitka Stehlíková: Neobydlené ostrovy. Místo recenze

Vážená a milá Jitko, byla jsem požádána, abych hledala klíč ke vstupu na Tvé neobydlené ostrovy. Nevím, zda je to ten pravý, který jsem našla v ohních a dýmovištích prvního oddílu Tvé knížky. Tolik štiplavého kouře všude! Hoří tam, krajina pustě sálá, dýmá Fudži Tvého hrdla a co všechno muselo shořet, než ses dobrala svého zrodu! Beze spěchu jsi posílala mlhy a déšť, ne abys požářiště hasila, ale abys dokázala, že i voda hoří.

Uvědomila jsem si, že opět chodíš tam, kam jsi docházela pro básně své první sbírky – na noční trhy. Jsi však jiná, všechno nabylo ostřejších hran, pozoruješ a vyjadřuješ odvrácenou tvář věcí, sama od sebe se s nechutí odvracíš. Jestliže v Nočních trzích nám pokorná Bečva na batikovaném ubruse chystala koláčky ledu, v nynější sbírce Bečva plná zmrzlých kostí kdesi vespod vyje.(…)

Až zoufale stavíš otázky: Jak vykročit, co zavolat, koho najít. Tvoje hledám, hltám, cítím, jsou vyjádřenou horečnou a hladovou touhou po odpovědích. Naznačuješ také, co Tě přitahuje k přírodě. Tam bolesti více bolí a beznaděje jsou teprve tvrdé. I ve městě slyšíš sobí dusot z hvězd a šelest hořící slámy. Auta jsou stáda spících ovcí a dokonce polévkové mísy! (…)

Nic čtenáři neusnadňuješ. Neotvíráš lacinými veršem, málokdy rozvíjíš celek důsledně monotematicky, ani motivy sousedních metafor nejsou příbuzné, tak často sadíš verše jako šlehy bičem. Nepopíšeš ani kousek své cesty. Nefotografuješ. Tvoříš nové. Rým se ozve málokdy. (…) Žádná daň pravidelnosti. Žádné prosté přirovnání. Všude nacházím původní metafory. Jak je pěkné číst: Až vzlykotem ze slastné pasti/ vody/ k oblakům páry/ vzlétnou má ramena/ a břich drobná prsa/ zrcátkem na hřebíčku vpluji/ do dne/ a zazpívám – báseň Ranní koupel. Nebo: Levandulové nebe ztěžka dýchá/ jako nemocné dítě.

(…)

Letmo a cudně se zamýšlíš nad svým básnickým řemeslem. Nesnášíš nudné řeči, ty na patře pálíš na uhel, nemáš ráda nedělní úsměvy básníků, věříš, že jim jepičí řeči od úst sráží sníh. Báseň A jazykem budu ochutnána je celá o tom. Nabízíš stříbrné nože myšlenek, odvažuješ tisíce neohebných slov. Laciný smích a směšné pózy necháváš ze sebe vytloukat bubínkem noci.

Až ve třetím oddílu sbírky se pozná, proč ses spouštěla až k ústí pekla. Jsi popálená ve tvíři, ale našlas svůj nový hlas, hlas kovadlinu, který křičí, že není prázdnota. Probleskuje v Tobě okřídlená hladina vesmíru a ty piješ z lidského potoka. Kameny vybuchují v ohni, pukají a Tvou kořistí jsou opály… Zůstává rudá suť, ale oheň se mění ve světlo.

A čas? Ten jsi neprohrála. Zůstalo poznání. Jasné a potřebné. Svlékla ses z tanečního rytmu, protože víš, že po kamenitých cestách se tančit nedá. A to je potvrzení toho, k čemu se ztěžka dobírají všichni lidé mladí svou touhou a chutí jít.

Končím. Odpusť, že jsem si všechna dnešní poetická slova vypůjčila z Tvých veršů. Ztotožnila jsem se s Tebou, protože mám onen klíč. Bydlím na Tvých ostrovech a zvu k pobývání další. Věřím, že nemáš nic proti tomu.

Ladislav Soldán, Lidová demokracie ? 1987 – mám jen výstřižek a nevím, kde a kdy to vyšlo

Ostrov obydlený básnířkou

(…) Jedním z těchto motivů je u básnířky motiv stromu, viz třeba báseň Jarní stromy se závěrečným dvojverším „Slova za ústy mám zplihlá/ Dřevo se listem posmívá (str. 21)

U Stehlíkové nejde ani tak o rafinovanou hru s veršem ze staročeské lyrické skladby „dřevo se listem odievá“, který zúročil František Hrubín, jako spíš o ironickou posměvačnost samu. Plnou ovšem dramatické lyričnosti, která je v její poezii přítomna na mnoha místech: I když to není poloha jediná. Lze o ní hovořit také v tom smyslu, že „zpěvný, obrazově průzračný verš střídá zhuštěná, dramaticky vystupňovaná, někomu snad i disharmonicky znějící metaforická řada“, jak se píše na záložce knihy. (…)

Přestože se Stehlíková ve volném verši neobejde bez rétoričnosti (např. v básni Moudrá nenarozeňátka, str. 64), jsou mi sympatičtější její někdy až drasticko-lyrické básně v této poloze než snaha o jejich dotvoření rýmem. Při četbě Dvojbásně o naději (str. 66) mě zase napadlo, zda to není se vším všudy (včetně „čtvrcení“) báseň chtěně mikuláškovská. Obdobně dvojverší „A popelu není/ Kámen je“ z básně Podsklepí (str. 16) upomíná na Ortena.

Na závěr chci však vzdát hold upřímnosti, s níž dává Stehlíková sebe celu jako ženu a básnířku čtenáři napospas. Cením si na té upřímnosti, že není pouhou hrou, že je až nežensky drsná a že není rafinovaná – prozatím. Že je to poezie se vším všudy.

František Schildberger, Kmen 1987, č. 38

Básnické svědectví

První knížka Jitky Stehlíková Noční trhy vyšla, když bylo autorce dvacet pět („zlatonosných pětadvacet let“, jak dnes poznamenává snad s trochou autoironie). Od většiny dívčích debutů se Noční trhy lišily propracovanější metaforickou a náročnějším, přemýšlivějším pohledem na svět i větší mírou cudnosti. Kritika knížku po mém soudu poněkud nedocenila. (…)

Až surrealizující syrovost obrazného jazyka v druhé knize Jitky Stehlíkové na první přečtení překvapí, snad i zaskočí. V básnické sbírce NEOBYDLENÉ OSTROVY (Profil 1987) jsme svědky tvrdého a dramatického zápasu, mlčenlivého boje, vedeného jakoby pod hladinou. Šokující drsnost a expresivita metafor bouchne občas do čtenáře jako vztekle, ale přesto přesně vědomě umístěný boxerský úder. Je to kniha deziluze, vystřízlivění, poznání. (…) Čtenář se občas maně ptá, neskrývá-li se za tímto smutkem dozrávání do odpovědnějšího a více sloužícího života ještě nějaký další, nepřiznaný svár, tak je v knize všechno trpké a vzpírající se.

Autorka nikoho neobviňuje, nikomu vyvyčítá. I to je jedna z vlastností, které ji odlišují od většiny „ženské“ poezie. (…) Vztahová problematika však není vlastním námětem knížky. Fronta jejího zápasu je o hodně delší.

V nelítostném účtování nezůstává stranou ani literatura. „Básník sladký gigolo v rytmu tančí“, „A kdejaká hladová tlama/ oči zavře a jde psát/ paměti svých zubů.“

Čtenář básnířčiny prvotiny najde na stránkách její druhé knihy i Jeseníky a řeku Bečvu, jak je zná. Přečte si nejedno konkrétní psychologické sdělení vyjádřené náročnou, avšak sdělnou obrazností. Ocení domyšlenou kompozici či epizující prvky v lyrické výpovědi… (…)

Poezie Jitky Stehlíkové je nesporně velmi talentovaná. Vydání její druhé, jistě ne líbivě sladké knížky, je odvážným a záslužným edičním počinem ne pouze regionálního významu.

Bohumil Kolář, Stráž lidu 29. 11. 1987

Jitka Stehlíková: Neobydlené ostrovy

Přerovská básnířka Jitka Stehlíková dala své druhé sbírce symbolický název Neobydlené ostrovy, což je současně i název nejrozsáhlejší básně, kterou tato sbírka obsahuje. (…)

Poetika Jitky Stehlíkové se postupně stává stále více mnohovrstevnatým básnickým sdělením, básnířka mluví o sobě, nikoli však aby se vyznala z nějaké výlučnosti. Naopak obecná platnost vysloveného je natolik silná, že mnohé čtenářky mohou mít při čtení pocit nebo dojem vlastní zpovědi, jasnozřivě jim nabídnuté.

(…)

Neobydlené ostrovy nelze hledat na mapě, nýbrž v lidském nitru. Básně vypovídají o lásce, o lidských citech a tužbách, o iluzích a desiluzích. O těch posledních zvláště. Jitka Stehlíková není básnířkou idyly, citové bukolity či sentimentální idealizace. Na to příliš dobře zná život.

Nejvýraznějším rozměrem básnické tvorby Jitka Stehlíkové je hloubka. Někdy přespříliš sebezpytující, a o to více přesvědčivé. Z básnického poznání vyrůstá u ní etická aktivita, vzácně vyhraněné postoje, čistá vyznání. Verše Jitky Stehlíkové imponují, zvláště když jimi začneme poměřovat pokřivený svět, svět přezírání a podceňování, svět protekce a zneužívání, svět pokrytectví a chamtivosti. Verše nejsou přesyceny proklamacemi o kráse, ale hledají ji. Pro čtenáře.

Přerovská básnířka Jitka Stehlíková píše volným veršem, místo daktylu a svázané formy civilnost promyšleného toku reálií, údernost asociací, nadsázka („Rodím se už tolik jiter/a ještě nejsem živá“ nebo „Město svírá koleny/ nahou Bečvu/ Bečva má od krve/ pás /Dýchá/ Vodorovná“)

(…)

Slibný talent Jitky Stehlíkové naznačuje, že Neobydlené ostrovy nejsou její sbírkou poslední.

František Valouch, Literární noviny 2002, č. 47, také v knize Čas v poezii, poezie v čase, Votobia 2005

Dorůstat tím, co ztraceno je

… už ve dvou předchozích sbírkách Jitky Světlíkové Neobydlené ostrovy (1987) a Hlasité deště (1993) se významová struktura jejích textů rozhýbala i do meditativních a konfesijních poloh a z této tvůrčí pozice těží i její nynější, v pořadí již čtvrtá básnická sbírka Tančit na zvony.

Vrací-li se autorka po více než dvaceti letech k svému rodnému jménu, jako by se tím navracela k rodové paměti a ke krajině svého zrození. I když většina básní této nové sbírky byla nepochybně napsána v Praze, celé jejich lyrické ovzduší ovládá zádumčivá pastorální tónina – a nedalo by velkou práci najít v ní hlavně kořeny moravské, drsnou strohost žulového Jesenicka, místa autorčina rodiště, i rozvláčnou intonaci přerovské Hané, kde autorka dlouho jako Stehlíková bydlela a kde na svých toulkách někde zaslechla ozvěnu kroků Kainarových a Mikuláškových. (…)

Vstoupíme-li do básní Jitky Světlíkové, ze všeho nejvíc nás asi zaujme jejich prožitková ambivalence – na jedné straně radostné, opojné gesto, který se lyrický subjekt zmocňuje skutečnosti, a na straně druhé vědomí ostré ohraničenosti našeho času. (…)

To, jak silně jsou mezi sebou provázány motivy slova, duše a světla, svědčí mj. o existenciálních a duchovních podnětech této tvorby. Z lyrických textů je patrné, jak se autorka zraňuje vědomím, že to pravé a jediné slovo, v němž by mohla v záblesku okamžiku najít samu sebe, jí stále uniká a že pravda básně se odročuje na neurčito: „A jako ve všech dědických řízeních/ jsou mi odkázána stará/ slova jen slova jen/ slova“. (…) Proti této skutečnosti-ortelu nestojí však autorka odevzdaně, v trpitelské póze, i s Bohem vede úporný, komplikovaný dialog: „brodit se musím sama/ Boží záplavou.“ „Ne nesestupuj k nám…/ Zůstaň tam/ kde vždycky Jsi.“ „Ať beznaděj nás k Tobě přitiskne// Ty nehni se/ Pane// Sviť.“ Příznačné je, že do těchto duchovních zkušeností nezasahuje jen živel víry, ale především intelekt, který vtiskuje básni meditativní ráz: uzlová místa jejích veršů často ústí do stroze stylizovaných výroků: „Svět je jen malá lampička/ Stačí fouknout/ A kde je.“ „Z rakve vesla není.“ „Ti co se modlí/ stále něco chtějí.“

Stavba básně je spíš asymetrická, dojmy a prožitky jako by byly exponovány ve své syrové vyhřezlosti a nepolarizovatelné nahosti, často nás mrazivě osloví jen holé věty, substantiva bez atributivního vymezení, pádná infinitivní slovesa: „Utéci/ Vylínat/ Vyprchat/ Být bez těla/ Bez duše Bez ducha,“ mezi obrazným a přímým pojmenováním je minimální distance. Verše se vzpírají melodickému plynutí. (…)

Autorka nepatří k nějaké vyhraněné skupině básníků, nehlásí se k žádnému literárnímu směru, jde sama svou trnitou cestou ztrát, umí „dorůstat tím, co ztraceno je“ (Tlaková vlna) a trpělivě vytepává do veršů svou „pěšinku v běli“.

Křehké, enigmaticky laděné ilustrace Jany Švábové dobře vystihují emocionální a duchovní ráz této tvorby cíleně směřující z bytí zde na zemi do prostoru transcendence.

Petr Odehnal: Tónům z věží zadaná Jitka Světlíková. Psí vino 2002, č. 23

Poezie Jitky Světlíkové prošla od třetí knihy mírnou formální a velkou obsahovou proměnou, přičemž obsah i forma spolu komunikují daleko více než dřív. Autorka zůstává u volného verše, častěji než dříve však neodolá a verše spíná rýmy, několik málo básní je opět vázaných. S obsahovou pokorou přibylo v básních vnitřního rytmu a melodie. Oproti předchozím sbírkám ubylo metafor, ale některé básně nyní spíše vytvářejí metaforický obraz, který má blízko k podobenství (např. básně Velký pátek, V zasněženém lese, Kamenný most či Pramen). Jiné básně připomínají modlitby, což už se dalo vysledovat v minulé sbírce Hlasité deště.

Krajina poezie Jitky Světlíkové doznala jen několika změn. „Vyhrála jsem tu krajinu na Bohu,“ píše. Stále je v této krajině přítomen uplynulý čas („a kámen sevřel dlaně v budoucí křtitelnici“), v jarní krajině básnířka citlivě vnímá i Kristovu pozemskou pouť, stále je to krajina plná vody, stále je zde plno stromů a květin. Nadále těmto krajinám dominuje měsíc (například v básni Velký pátek je úplněk přirovnán k hostii), stejné místo však zaujímá slunce. Nejčastěji tuto do ticha ponořenou krajinu nacházíme zlatě osvětlenou sluncem (vedle zlaté sbírku výrazně dobarvuje i bílá barva květů, sněhu, peří, ale i kostí), případně potemnělou, vždyť noc patří k modlitbě a rozjímání: „Šeří se Šeří/ Déšť svítí do ticha / Na prahu dveří/ má duše Nedýchá // Aspoň ji překroč Pane/ Ztratit se může v mlze hvězd/ Vyšlehnou zatím plané/ modlitby A sléz.“

Sbírka je členěna do tří oddílů (…) První je pojmenován Práh a vysvětluje autorskou proměnu básnířky (…) Pro celek nové sbírky je charakteristická řada biblických, zvláště novozákonních motivů, nechybí ani apokalypsa. Pryč jsou „roky oslepené chtěním“(…)

Druhý oddíl sbírky – Tání – obnažuje příklon Světlíkové k Bohu (ve vztahu k Bohu, k biblickému počátku a v kontextu moderního lexika jistě zaujmou verše, „slunečním logem/líbaná“)… Básně vypovídají o boji, který o víru Světlíková svedla a svádí.

Poslední oddíl – Pán tance – je pak jakousi řadou modliteb, jistou monotónností v opakování některých motivů připomínající tu bolestný, tu radostný růženec. Na druhou stranu si je Světlíková této skutečnosti vědoma. „Pořád jen o světle (…) Pořád jen o zmrtvýchvstání (…) Pořád jen o pokoře“, čteme v básni Březen.

Sbírka Tančit na zvony je opravdu plná pokory, plná oddanosti Bohu, plná touhy svítit. Někdy je tato touha přehnaně spasitelská („Všichni se modlí za to svoje/ Já modlím se jen / za Tebe“), jindy ale autorka volí úsměvnou sebereflexi („Až půjdeš Pane/ jednou psát /zůstanu bdít/ Tu malou chvilku / A napořád (…) Jen se směj (…) Až na tě přijdou mrákoty/ malinkou chvilku můžeš spát“).

Frekvence, s jakou Jitka Světlíková vydává sbírky své poezie, by se dala označit jako uvážlivá (…) a vybízí k otázce, zda Světlíková v další tvorbě svou novou tvář nahlédne hlouběji a jinak. „Nezbývá než pokorně (…)/ Ne žádná zjevení a zázraky a vhledy/ Jen pěšinku v běli/ zanechej mi/ Ty jsi má naděje/ Jedinou šlépěj/ třeba kuní.“

Recenze. Moje píseň mezi prsty voda žhavá z ledů. Autorka Milena Fucimanová

Tvar 2024, č. 1

Jitka Světlíková: Nikoho ničeho. Dauphin, Praha – Podlesí 2023, 60 s.

Nejnovější básnická sbírka Jitky Světlíkové 1955)… má znepokojivý název: Nikoho ničeho. Dvojí zápor může stejnou měrou označovat osamělost jako nezávislost na nikom a na ničem… Ovšem existuje ještě možnost matematická: dvojí zápor se přetaví v klad. Nakonec vše rozuzlí sama autorka: nechce patřit nikomu, nechce být ničím jiným než slovy…

Sbírka je rozdělena do dvou oddílů s názvy Jitrocel a Jmelí.(…) Básně prvního oddílu se se viditelně pohybují tímto směrem: vzájemné protimluvy, víry vjemů a prožívání se navzájem vylučují a zároveň přitahují. Pocity lyrického subjektu jsou pozorovatelné jako pohyby v přírodě. Odtáváme, odtékáme, plyneme… Výjimečně z přírodního koloběhu vody a ohně vyčnívají sdělení bez poetického přídechu: vylizujeme si rány, sloužíme…

Nalezneme i ztišené verše, které mohou být nazvány milostnými, ale formálně připomínají tiché modlitby v chrámu, kde nikdo není, jen sebezapomnění, zmizely obrazy i fresky. Verše v závěru básně zmiňují „díkuvzdání /roztříštěné o zem“. Akustický záběr.

Nabízí se sjednocující slovo: ztráty – ostatně je najdeme i v názvu závěrečné básně tohoto cyklu.

Druhá část sbírky přináší opět svébytnou atmosféru. Nikoli slova, ale mlčení.

Dle autorky je mlčení smělé a hravé a není v něm nic jedovatého. Ale prorůstá do slov jako cizopasné jmelí. Právě proto se čeká na osvobozující slova. Ve verších teče méně vody, zato přibývá suché země, přidávají se hvězdy, celá souhvězdí, hvězdokupy… Některé obrazy visí na tenkém vlásku představivosti, např. hlína hvězd… Častá protiřeč, která jednotlivé básně protkává, můžeme uvést jako příklad báseň Pijáci. Báseň evokuje zcela pozemskou, ba až přízemní atmosféru, ale už v polovině básně čteme, opět apostrofu, vzývání holé, bezhlesé, nezúčastněné krajiny: vyprahlost? A vzápětí je zmíněn sklep, do něhož autorka, jak přiznává, nikdy nevešla, ale ví, že v něm víno zmoudřelo a šlehá. Žádný bolehlav. Opět klasický příměr vody a ohně. A řeč je o pijácích nebe… Abychom se správně pročetli k metaforám, které se nerozevírají do vějíře, ani nevytvářejí navazující řetězce. A dočetli se k poselství. Neboť báseň by neměla být jen pouhým sdělením… Má silně nakročeno k hlubší reflexi…nese duchovní impuls. Takovou inspiraci nalézáme ve Veliké noci. Obraz jara je tu načrtnut nevýrazně, bez barev, jen připomínkou světla, ale opět s nezvyklým, avšak silným obrazem: „je čas korunovace hlíny.“ Takové a podobné obrazy vytvářejí z básní pevné otisky. Jako když čteme: „S vědrem své zmrzlé krve/brodím se závějemi.“

(…) Toto jsou verše, které znehybní, aby dostaly do vzrušeného vnitřního pohybu čtenáře.

Stanislav Kolář, básník a anglista, 24. 4. 2024, osobní dopis

Milá Jitko, už dlouho jsem se chystal, že Ti napíšu pár slov k Tvé nové sbírce „Nikoho ničeho“. Jsem rád, že jdeš svou vlastní cestou mimo dnešní mainstream. Chvála bohu!

V řadě věcí mě nová knížka nepřekvapila, protože jsi zůstala věrná své poetice, svému způsobu psaní. Rezonují v ní mnohá témata z dřívějších sbírek, prostupuje ji silný lyrismus, básně jsou velice múzické s bohatou obrazností a neotřelým, vynalézavým jazykem (závidím Ti zejména užívání sloves, na některých místech slovesné neologismy, a pokud jimi nejsou, jsou přece jen nezvyklé, ozvláštňující).

A přece i u této knihy jsem zaznamenal posun. Verše jsou v ní ještě zralejší, bohatší o životní zkušenosti, které Ti mnohdy přinesly nejen radost, ale i spoustu šrámů. V názvu cítím určitý bilanční prvek, snad se nemýlím. V každém případě z těch veršů je patrné vědomí pomíjivosti, což jsem si zejména uvědomil u básní dedikovaných in memoriam Miladě Bartoňové a našemu společnému kamarádovi Víťovi, který mi hodně chybí. Žil v sousední vesnici, kolikrát jsme spolu jeli stejným autobusem do Ostravy nebo zpátky. Ano, „cirůčky odtékáme.“

I z této sbírky se ozývá Tvá láska k Jeseníkům, … stejně jako v řadě básní jejich elegický tón. Rezonovaly ve mně i Tvá překvapivá oxymora jako „žhavá z ledu“ („Píseň“), „hoří ve sněhu“ („Ars poetika“) či „hlady odkojené“ a „světla tmy a šedi“ („Tkalci“).

V „Sudičce“ jsi působivě vyjádřila úděl básníka. Psaní se nám (asi u Tebe více) stalo náplní života i přes ty bolesti, někdy až mučivou torturu slov. Některé básně jsou mi obzvláště blízké jako „Dar“. Svými bohatými metaforami mě upoutaly mnohé další básně, třeba „Ryba“. Prorůstáním těla a duše s přírodou jsi mi zase připomněla mou oblíbenou Sylvii Plathovou, například ve „Jmelí“, ale hodně je tam i Skácel. Aspoň tak to na mne působí. Krásná je také báseň „Do léta“ nebo „Víra“. Jsou v ní silné verše – „Zkarbaněli jsme Tvoje dary a už jen kibicujem/ zapomenuti i snem natož bděním.“ Blízká je mi i existenciální úzkost („Marné“), ale i environmentální motivy v hezké básni „Deště“.

Ale dáváš pořád naději jako v básni „Nakonec láska“, evokující prozření, které může přijít v jakémkoli věku…

Zdeněk Volf, básník, 9. 2. 2024, osobní báseň reflektující moji sbírku Nikoho ničeho:

Milá Jitko,

je to přímá sbírka.

Kost slov.

Milost i milostnost…

Někdy se to čte těžko, od ženy:

Moje kůže svrasklá

vypne se až mrazem

A jak rodile je to zakotveno do karu krajiny!

Nebo jak ohledáváš slovo:

Plouží se řečí

plaché stíny

Chce se

upřímně mlčet:

Tma je tu jen kvůli

odvaze světla

Tvůj Zdeněk

Alenka Vávrová, básnířka, listopad 2025, z osobního dopisu reagujícího na sbírku Nikoho ničeho:

…Kdo víc si může rozumět než my dvě. Cítím silnou náklonnost k tvé tvorbě už od samých začátků! Cítím velký posun, který vyplývá z tvých úvah o významu „slova“ (použito 14 x) oproti „slovomoru“. Myslím, že je to hlavně ve II. oddíle také to vyslovené „slovo, jež bylo u Boha.“

Dala jsem ti zkrátka samé jedničky za citové souznění i za tvou poetiku. Jen párkráte se mihlo jedna mínus, zato dvakrát podtrženou jedničku mám např. u Sucha, ale i Na prahu, Sudička, Nakonec, Píseň, Sestry, Bělá, Deště, Runy, Jmelí – Udělala jsi mi radost VELIKOU, četla jsem celkem asi 4 x a budu po tvých „slovech“ sahat častěji. Mám tě v posteli!

Moc tě hladím a moc ti rozumím a moc děkuji.

A

Květoslav Growka, historik, archivář a numismatik, březen 2025, osobní dopis s reakcí na sbírku Nikoho ničeho:

…mám stále po ruce Vaši sbírku Nikoho ničeho a přiznám se, že ji neumím číst v celku. (…) Vaše verše jsou totiž přemýšlivé a Vaše obrazotvornost se tak vymyká každodennímu upadajícímu jazykovému prostředí.

A něco bych před 30 lety bez životní zkušenosti ani tak intenzivně nevnímal. Podle kantorského rčení Co tím chtěl básník říci mě velice zaujalo pomalé tempo a pomlky – ty jsou i naznačeny, např. v básních Jmelí, Splav, Deště, jak zvolnit, zastavit se u SLOV, než je vyslovíme. Je vidět, jak jsou slova a obrazy z nich utkané pro Vás důležité, maně vzpomínám na Havlovu esej Slovo o slovu.

Není to bezostyšné plácání, jak to předvádějí někteří aktuální „básníci“ sdružení ve svých bublinách a nakladatelstvích, kde si vzájemně poklepávají na rameno… Přitom, kdybych jejich verše zrušil a převedl je do uceleného textu, nevzejde z nich poezie v próze, ale blábol.

Vaše úspornost slov a přitom hluboký ponor do nitra jsou přímo skácelovské.

Moc Vám děkuji za zážitek. Jsem vděčný, že jsem Vás mohl poznat.

V úctě Květoslav Growka